Vymílání řeky

Z řeky slov známe příliš málo
jen proudy vět
Říkáme je nad kávou
Netuše že tím jejich pouť
neskončila

Ta slova se jednou se převalí
Přes hráze našeho dnešního života
A všechno
změní

To se však stane teprve až zapomeneme
Co jsme tenkrát řekli
Jinak by kouzlo
Ztratilo svůj půvab
A my bychom

věděli

*

Kdesi hluboko v nás
je místo, kde se tiše skládá
zvuk ke zvuku a hláska ke hlásce
Až vytvoří hudbu, ve které budou místo taktů
znít slova

A z těch slov se stane řeka
Slova v ní časem ztěžknou
Až zůstane jich jenom pár
na hladině – Z těch upředou se věty

Ty věty potom povíme někomu,
Koho dnes třeba ještě ani neznáme
A je možné, že on
Nás pak nepochopí

*

Taková je moc řeky slov
A proto je dobré
občas vzít vědro
A vydat se tam dolů

Lovit v kalných vodách kde se
bez logiky a interpunkce
líhnou slova Nechat se unášet hudbou
kterou nikde jinde nelze slyšet
ani hrát
Poslouchat tep a dbát na to
aby v kalné vodě na dně toho světa
nebyla nikdy ani jedna malá
kapička krve

Protože z kapky jednou bude pramen
z pramene řeka
A když nebudem mít štěstí
slovo se cestou neztratí
A není málo těch, kdo řekou vykrvácí

Jít tam dolů
stojí úsilí
dobrou pověst
A protože hluboko proti proudu
jsme všichni zase nazí
tak i část sebeúcty

Ale chci říct že
psát básně neznamená hrát si s šílenstvím
ani brnkat na němou sedmou strunu
Naopak
Psát básně se
setsakramentsky vyplatí