Krážem

V poslední době píšu víc korálkama než písmenkama

Mají barevný oči – někdy modrý a někdy červený jak králíci

A za tím tunelem barvy je vždycky jinej svět

Plnej plání a starejch indiánek, které navlékaly jako já

Korálku za korálkou, den za dnem

Až z toho byla mozaika, tak široká, že se musela proplést

Se všemi ostatními mozaikami

Až všechno bylo dohromady a přitom přecejenom zvlášť

A na hranici mezi rudou a bílou

Směr protíná směr pokaždé když dojde ke střetnutí

Pokaždé když dojde na jiskry a na planoucí větrem

Píšeme křížem a kolmo na to krážem:

Všichni jsme spřízněni

Ach a ještě jednou ach

A potom rozťatý kmen a má hlava na dřevěném talíři

A rozházené listoví a spousta měděného světla

(Jsem dávno utonulá v pohádkách

V mytologii příběhů a marně se snažím to všechno postihnout

A zapsat a namalovat a předestřít

Stejně to nejlíp jde uprostřed lesa) a to je mi někdy daleko

Víte

Víte

A vím

že je to vždycky krásné za dlouhým tunelem očí

Za klenbou spánků a unavených čel

Jenomže jednou uprostřed hlavy bude každý mít jenom tmu

Ten krásný palác uvnitř už nebude

A krásného stolu s hruškami už nebude

Ani plápolavých krbů

Nebude

Zbude jen krása venku

Krása kaštanových alejí a třpytivé oblohy

A všeho toho co z tunelu očí vystoupilo

Jako barevná nit a vzalo s sebou domy a letadla

A ptáky a koláče a lásku

V napjaté touze protnout kolmý směr

V bláznivé touze najít ztroskotáním

Uchopit paže a dotýkat se cizích ran

A nepsat dokola, ale vždy křížem krážem