Vive la poésie!

Z řeky slov známe příliš málo jen proudy vět Říkáme je nad kávou Netuše že tím jejich pouť neskončila Ta slova se jednou se převalí Přes hráze našeho dnešního života A všechno změní To se však stane teprve až zapomeneme Co jsme tenkrát řekli Jinak by kouzlo Ztratilo svůj půvab A my bychom věděli * Kdesi hluboko v nás je místo, kde se tiše skládá zvuk ke zvuku a hláska ke hlásce Až vytvoří hudbu, ve které budou místo taktů znít slova A z těch slov se stane řeka Slova v ní časem ztěžknou Až zůstane jich jenom pár na hladině – Z těch upředou se věty Ty věty potom povíme někomu, Koho dnes třeba ještě ani neznáme A je možné, že on Nás pak nepochopí * Taková je moc řeky slov A proto je dobré občas vzít vědro A vydat se tam dolů Lovit v kalných vodách kde se bez logiky a interpunkce líhnou slova Nechat se unášet hudbou kterou nikde jinde nelze slyšet ani hrát Poslouchat tep a dbát na to aby v kalné vodě na dně toho světa nebyla nikdy ani jedn

V poslední době píšu víc korálkama než písmenkama Mají barevný oči – někdy modrý a někdy červený jak králíci A za tím tunelem barvy je vždycky jinej svět Plnej plání a starejch indiánek, které navlékaly jako já Korálku za korálkou, den za dnem Až z toho byla mozaika, tak široká, že se musela proplést Se všemi ostatními mozaikami Až všechno bylo dohromady a přitom přecejenom zvlášť A na hranici mezi rudou a bílou Směr protíná směr pokaždé když dojde ke střetnutí Pokaždé když dojde na jiskry a na planoucí větrem Píšeme křížem a kolmo na to krážem: Všichni jsme spřízněni Ach a ještě jednou ach A potom rozťatý kmen a má hlava na dřevěném talíři A rozházené listoví a spousta měděného světla (Jsem dávno utonulá v pohádkách V mytologii příběhů a marně se snažím to všechno postihnout A zapsat a namalovat a předestřít Stejně to nejlíp jde uprostřed lesa) a to je mi někdy daleko Víte Víte A vím že je to vždycky krásné za dlouhým tunelem očí